Sony A9 na vlastní ruce očima canonisty

 
To si takhle jako místní fotograf napíšete polemiku, zda jeden z největších světových výrobců elektroniky udělal se svým nejnovějším modelem fotoaparátu dobře a za 4 měsíce vám volají ze Sony CZ s nabídkou, jestli si nechcete místo teoretickéhoplkání na netu a opisování tiskových zpráv raději Sony A9 osobně vyzkoušet. A já samozřejmě chtěl.

a9

 
Následující řádky neberte jako neutrální recenzi, ale jako pohled dlouholetého (13 let, to to letí) canonisty zvyklého z Canonů nejvyšší řady na jisté postupy a chování. Pokud něco zkritizuji, tak buď proto, že je to buď úplně špatně, nebo to Canon umí lépe či jinak a implementace u Sony mi tudíž nevyhovovala. A pokud něco konkrétního nepochválím, tak to nejspíš znamená, že to Sony umí stejně dobře jako Canon a je zbytečné to vypichovat. A taktéž se na fotoaparát dívám z pohledu fotografa sportu, jiné žánry mohou klidně mít odlišný názor.

Každopádně úvodem bych chtěl vyseknout poklonu, protože co se podařilo inženýrům nacpat do tak malého těla, je neuvěřitelné.

Co se mi nelíbilo

 
Ergonomie. Průšvih číslo jedna. Existují dobré důvody, proč jsou fotoaparáty jako Canon 1D X a Nikon D5 tak velké a těžké. Díky tomu dobře pasují do ruky a i sestavy s těžšími skly díky tomu působí v ruce vyváženě. A že ta skla těžká jsou; fyziku neošálili ani inženýři ze Sony a jejich moderní bezzrcadlovkové objektivy jsou rozměry i hmotností zcela ekvivalentní těm prehistorickým zrcadlovkovým. Jestli se tedy těšíte, že ušetříte na fotobatohu mnoho kilogramů, tak na to zapomeňte. Maximálně pár deka na hmotnosti těla.

S velkým sklem to není zdaleka ono

S velkým sklem to není zdaleka ono

 
Sony A9 jako takový pasuje do ruky velice slušně, ale... tlačítka jsou titěrná, příliš zapadlá a tudíž obtížně nahmatatelná. Nejhorší z nich je AF-ON (včetně lehce divné polohy) a spoušť. Sony už mnoho let do všech svých přístrojů tvrdošíjně osazuje spoušť, která je dle mého nepoužitelná – příliš měkká, namáčknutí nejde téměř odlišit a okamžik sepnutí taktéž ne. Při pevnějším úchopu se mi několikrát stalo, že fotím, aniž bych chtěl.

Přední roller je po vzoru Nikonu umístěný vepředu a nechápu, jak s tím může někdo fotit :) Na malém těle A9 je to ještě markantnější, neboť v jeho ovládání překáží prostředník, který podpírá tělo těsně pod rollerem. Zadní otočný ovladač je opět příliš malý s měkkým chodem a snadno se stane, že ho při zuřivějším otáčení zároveň i stisknete. A už vůbec si nedokážu představit, jak se to celé ovládá v zimě v rukavicích.

Na tanečním Prague Open jsem fotil od země s fotoaparátem prostrčeným mezi reklamními bannery. Několikrát se mi stalo, že jsem si během toho rozladil expoziční parametry, protože fotoaparát není téměř za co chytnout, aby nedošlo k stisku nějakého tlačítka nebo otočení rolleru.

Očnice. Očnice hledáčku tlačí do oka zejména při fotografování na výšku (u Canonu taky).

Tlačítko pro uvolnění objektivu. Je umístěno na opačné straně než u konkurence, uvnitř gripu, kde by to více slušelo nějakým ovládacím prvkům.

Reakce na spoušť. Pocitově pomalejší než u 1D X. Díky chybějící "mechanické" odezvě na stisk (v režimu elektronické závěrky) jsem si častokrát myslel, že mačkám včas, ale pohled na hotové snímky mě vždy vyvedl z omylu – ten správný okamžik prostě chyběl. Dokonce jsem si zapnul zvuk imitující klapání zrcátka a závěrky, abych ten okamžik lépe poznal.

Práce se snímky na kartě. Nejde zjistit číslo aktuálně prohlíženého snímku. Pro zamknutí snímku proti smazání je třeba vstoupit do menu a ještě ho dvakrát potvrdit, nelze zámek přiřadit tlačítku. Jelikož zrovna tuhle funkci používám i pro označení snímků, které si zaslouží následné prioritní zpracování, považuji to za velkou chybu. Mazání fotografií je pomalé. Chtěl jsem uvolnit místo na kartě promazáním nepovedených záběrů, ale po deseti fotkách mě to přestalo bavit. Formátování karty je taktéž pomalé.

Prohlížení ve zvětšení 1:1 je jak jinak než pomalé. Nelze prohlížet v 1:1 a zároveň mazat, po každém smazání se fotka zobrazí v měřítku přes celý displej. V komprimovaném RAWu je vložený JPEG o rozlišení 1616×1080, ale při prohlížení na displeji je evidentní, že se zobrazuje fotografie v plném rozlišení. Je možné, že místo aby foťák rychle přečetl vložený JPEG (který by ale tím pádem musel být v plném rozlišení), tak nějak dekóduje RAW, a proto vše tak dlouho trvá?

Gumové ovládání. Tohle bude hodně subjektivní, ale jako by některé ovládání bylo na gumě. Třeba změna ISO. Hodnoty se mění ve sloupci vlevo a místo aby se obyčejně jedna změnila na druhou, tak je sloupec animovaný s pomalým dojezdem a já z toho mám takový zvláštní pocit. Jako by animace maskovala to, že změnit ISO ve skutečnosti zabere nějaký čas. Animace apod. nemají ve fotoaparátu této kategorie co dělat, nepřispívá to k pohodě ovládání.

 
Pomalé zapínání. V recenzích si chválí, že zapnutí fotoaparátu je výrazně rychlejší než u předchozích A7x, ale stejně trvá oproti zrcadlovkám nekonečně dlouho. Probuzení ze spánku je jen o málo rychlejší.

 
Během ukládání fotografií nelze vstoupit do menu. Ano, čtete správně. Je třeba počkat, až se vše uloží. Taktéž není možné fotografie prohlížené během ukládání mazat.

Menu si nepamatuje pozice. Tedy pamatuje si jen úplně poslední pozici celkově, nepamatuje si, kde jsem byl v kterém podmenu a podzáložce. Je třeba důsledně využívat MyMenu, jinak se v tom množství nastavení snadno ztratíte.

Displej versus hledáček. Nejde nastavit "zrcadlovkové" chování, tzn. abych fotil vždy přes hledáček a snímky prohlížel vždy na displeji. Lze buď hledáček nebo displej nebo automatické přepínání. S tím souvisí další věc, na kterou jsme my, zrcadlovkáři zvyklí – zaclonění displeje rukou, aby na něj bylo venku na slunci lépe vidět. Jenže v ten okamžik rukou zakryjete proximity čidlo hledáčku a obraz se přepne do hledáčku. A prohlížení/mazání fotek s hledáčkem u oka je prostě nepohodlné.

Více nastavení fps. Chybí možnost nastavit libovolné fps při sekvenčním fotografování. 20 fps (v H režimu) je často příliš mnoho a 10 (M režim) zase málo.

Vyvážení bílé. Několikrát se mi při fotografování tance stalo, že do záběru vpluly modré šaty, na což reagovalo vyvážení bílé silným posunem do červena, který trval i několik sekund poté, co modré šaty ze záběru zmizely, a jen pomalu se vracelo do původních barev. A přitom jsem mířil stále do jednoho místa.

Zahřívání fotoaparátu. Fotoaparát se zahřívá, nejvíc na levé straně. Nehřeje tolik, že by to bylo nepříjemné, ale pro mě nezvyklé určitě.

SD karty. V profesionálním těle nemají SD karty co dělat. Ale je mi jasné, že CF, CFast nebo XQD sloty by se dovnitř nevlezly.

Obnažený snímač. Čas ukáže, jak moc se na snímač, který je neustále obnažený, bude usazovat prach a podobně. Možná by ale nebylo od věci při sejmutí objektivu zavřít závěrku.

 

Co se mi líbilo

 
Obrazová kvalita. Přiznám se, že jsem ji nijak konkrétně netestoval. Jsem spokojený s výstupem z Canonu 1D X a jelikož A9 bude s pravděpodobností hraničící s jistotou ve všem lepší, v podstatě není důvod se o obrazovou kvalitu starat. Mimochodem, velikost komprimovaného RAWu se pohybovala od 19 do 32,5 MB.

Nakonec mi to přece jen nedalo a porovnal jsem si alespoň šum na vysoké ISO. Na obrázku níže je ISO 25 600. Sony vlevo, Canon vpravo. Absolutní úroveň šumu vidím totožnou, Sony má ale výhodu v šesti megapixelech navíc.

ISO 25 600, vidíte rozdíl? Já ne

ISO 25 600, vidíte rozdíl? Já ne

 
Hledáček a hloubka ostrosti. Možná o tom nevíte, ale matnice hledáčků zrcadlovek jsou optimalizovány na světelnost kolem f2,8. To mimo jiné znamená, že se světelnějšími objektivy nevidíte v hledáčku výslednou hloubku ostrosti, ale pouze něco, odpovídajícího zaclonění na f2,8. Je tedy nezvyklé vidět v hledáčku Sony hloubku ostrosti takovou, jaká skutečně bude na fotce, včetně tvaru bokehu, aberace apod. A z toho plynou i dvě zajímavé skutečnosti – se světelnými skly i bez pomůcek lépe poznáte, jestli je skutečně správně zaostřeno, na druhou stranu v případě malé hloubky ostrosti lze hůře vidět, jestli se "vzadu něco zajímavého neděje".

Výdrž baterie. Podle CIPA metodiky má baterie vydržet 480 fotek, ale realita je naštěstí o poznání lepší. Dám dva příklady. Na Freestyle Festu jsem závěrku nešetřil, střílel rychlostí 20 fps, sem tam fotky prohlížel a během přibližně 2 hodin nasekal 1883 fotografií a na displeji svítilo nádherných 53 %. Typičtější ale bude druhá situace. Na tanečním Prague Open jsem nafotil cca 2000 snímků během přibližně 6 hodin a baterie ukazovala zbývajících 17 %. Mezi fotografováním jsem hodně prohlížel a mazal. Vzhledem k tomu, že v obou případech jsem navíc fotografoval celou dobu v režimu AF-C, tzn. neustálé ostření si určitě také vzalo svoje, jsem z výdrže příjemně překvapený. Na celodenní fotografování bych ale stejně pro jistotu vzal baterie dvě, jsou malé a lehké, takže se vlezou kamkoli. Jen cena 2600 Kč za kus nepotěší.

Hledáček. Pocitově o chloupek větší než ten v Canonu 1D X (ostatně i podle specifikací, 0,78× vs 0,76×). Mohl by mít větší rozlišení, ale jinak jsem si nevšiml, že by mě v něčem omezoval, ani oči jsem po šesti hodinách neměl unavené. Naopak poté, co jsem na tancování vzal na chvíli do ruky 1D X, mě překvapilo, jaká je uvnitř hledáčku tma.

20 fps. Masakrózní rychlost. A stejně rychle ubývá místo na kartě. Opravdu nechutně rychle. 20 fps lze použít jen s elektronickou, závěrkou, která nepodporuje například blesk. A také se při jejím nastavení sníží obnovovací frekvence hledáčku, ale v praxi jsem si ničeho nevšiml.

Tichá závěrka. V režimu elektronické závěrky je fotoaparát absolutně tichý (pouze cvaká clona, pokud nefotíte na plnou díru). Což vám umožní fotit třeba na golfu i během odpalu, kdy je jinak klapání závěrek zapovězené.

Autofokus. Více o automatickém ostření níže v samostatných kapitolách.

Výklopný displej. Konečně ve fotoaparátu této kategorie. Nechápu, proč se mu ostatní výrobci tolik brání.

Přizpůsobivost. Chování snad všech tlačítek lze přenastavit a přizpůsobit si tak ovládání fotoaparátu k obrazu svému.  Co mě baví ještě víc, že to není tak, že byste si mohli vybrat třeba z pěti funkcí na tlačítko, ale možností je mnohem mnohem víc, celých 19 stránek!

Nastavit lze cokoli. 19 stránek možností, které jdou přiřadit tlačítkům

Nastavit lze cokoli. 19 stránek možností, které jdou přiřadit tlačítkům

 
SD karty. Snadno je přečte kdejaký notebook. Chválím duální slot a masivní a snadno přístupná dvířka.

Ostření s nativními skly

 
Ostření si zaslouží samostatnou kapitolu, protože nejde tak jednoduše rozdělit na líbí/nelíbí. Z nativních skel pro E-mount jsem používal Sony FE 85 mm f1,8, Sony 70–200 mm f2,8 GM bohužel nebyl zrovna k mání. Snad příště. Objektiv je malý, lehký a stojí příjemných 18 000 Kč, spadá tedy do nějaké střední kategorie a člověk by od něj nečekal zázraky, což by ale byla chyba!

Pouze s nativními skly lze používat všechny režimy autofokusu, pokud jde o různé zóny, expanze a podobně. Hledáček je pokrytý ostřícími body po celé ploše, což je věc ve světě zrcadlovek zcela nevídaná, a která vyhovuje mé oblibě rohových minimalistických kompozic.

Ostřicí body až do krajů jsou pecka

Ostřicí body až do krajů jsou pecka

 
Při "obyčejném" kontinuálním ostření s jedním ostřicím bodem umístěným na vedoucím cyklistovi na dráhové cyklistice jsem nezjistil žádné problémy, vše fungovalo na jedničku a pětaosmdesátka na plnou díru ostřila levou zadní. A klidně bych se nebál říct, že lépe než Canon 1D X v podobné situaci; Sony totiž zvládal uostřit pohyb, i když byl velmi blízko. Bohužel jsem nedopatřením smazal zmiňovanou sérii fotografií, tak vám ji neukážu :-)

Vyzkoušel jsem i Eye AF. Fotoaparát automaticky najde tvář a v režimu AF-C ji drží zaostřenou. K mému šoku ji držel zaostřenou i během divokých pohybů v latině! A to při mizerném osvětlení v Lucerně (f1,8, 1/1000 s, ISO 6400). Má to bohužel ale několik nevýhod. Nelze nijak určit, na který obličej se bude ostřit, prostě si fotoaparát nějaký zvolí a několikrát mi to chytlo diváka v publiku. Pokud se obličej otočí bokem nebo úplně mimo, fotoaparát jej ztratí a začne hned hledat obličeje jinde. Citlivost AF-C na to nemá vliv. Líbila by se mi nějaká inteligence, která by v takovém okamžiku třeba přepnula na obyčejný tracking do té doby, než se obličej zase objeví. Ale umím si představit, že na fotografování boxu to bude geniální.

Pokud tedy mohu soudit, ostření s nativními skly dohnalo a nejspíš i předehnalo zrcadlovky. Tleskám.

Ostření s adaptérem Sigma MC-11

 
Nativní objektivy jsou sice fajn, ale co když máte doma jako já plnou skříň špičkových objektivů Canon, se kterými byste se jen neradi loučili? O finanční ztrátě při jejich prodeji a nedostupnosti některých ekvivalentů nemluvě. Naštěstí je tu možnost použít adaptéry. Adaptérů pro Canon EF existuje mnoho typů, já měl zapůjčený adaptér Sigma MC-11 (s vtipným nápisem na boku). Je tedy možné, že třeba s Metabones IV se bude ostření chovat jinak.


Vtipný nápis na adaptéru

Vtipný nápis na adaptéru

 
Pokud jde o AF-S, tak se všechny Canon objektivy, které jsem na Sony A9 zkoušel, chovaly vzorně. A to včetně Canonu 200 mm f1,8L z roku 1988. Nevšiml jsem si, že by přeostřovaly pomaleji než na nativním těle, naopak jsem si hned všiml, že v AF-S ostří absolutně přesně, prakticky s nulovým odpadem. To ze zrcadlovek neznáme! Několik vad na kráse by se ale přesto našlo.

  • Ostření funguje velmi dobře v blízkosti středu (řekněme třetina políčka uprostřed), směrem ke krajům se zhoršuje a v krajích autofokus většinou jen huntuje a nezaostří vůbec. Výhody autofokusu až do krajů tak s adaptérem padají.
  • S adaptérem nelze použít některé ostřicí režimy, například Eye AF. Prakticky jste tak odkázání jen na základní ostření do jednoho bodu (který lze posouvat a měnit mu velikost).

Jako sporťáka mě nejvíc zajímalo, jak se chovají Canon objektivy při kontinuálním ostření AF-C. Někdy skvěle a jindy tragicky. Malé pohyby, jako třeba ve válci na Freestyle festu, zvládá AF-C bez problémů. Pokud jde ale o objekt přibližující se k vám, typicky cyklista na oválu, ostření prakticky zamrzne na prvním snímku a dále neostří. Zkoušel jsem pomalejší sekvenci, abych dal autofokusu více času mezi jednotlivými snímky, ale bez výsledku. Přitom při namáčknuté spoušti je v hledáčku jasně vidět, že fotoaparát na cyklistu ostří, s rychlým přibližováním problém nemá a dokáže ho udržet zaostřeného, ale jen do okamžiku, kdy spoušť domáčknete. Pak se AF v podstatě zastaví a nejeví ani snahu ostření po dvou, třech snímcích dohnat, jak to mají ve zvyku zrcadlovky. To pro mě bylo velké zklamání. Podívejte se na ukázku s rekreačním bruslařem za dobrého světla, tedy nic extrémního.

S podobným typem fotek neměl autofokus žádný problém

S podobným typem fotek (málo pohybu) neměl autofokus žádný problém

 
Adaptér lze propojit s počítačem pro aktualizaci firmwaru; USB konektor se nachází vpravo u gripu, kde si umím představit, že někomu se silnějšími prsty bude jeho gumová krytka překážet. Adaptér taktéž nemá žádné utěsnění.

Nejvíc tedy záleží, jaké sporty fotografujete. Nafotil jsem s A9 celou taneční soutěž  a užíval jsem si. Pouze na úprku tanečních páru přes celý parket v průběhu quickstepu si Sony vylámal zuby, ale čert to vem. Na druhou stranu si neumím představit, jak bych s adaptérem fotil fotbal, kde převažuje pohyb směrem od/k fotoaparátu.

 

Závěrem

 
V Sony odvedli obrovský kus práce, pokud jde samotnou techniku, ale jako by zapomněli, že profesionální sportovní fotoaparát nedělá jen fps a autofokus od kraje do kraje. Nakonec jsou to ty maličkosti, které možná nevadí jednou, dvakrát, ale pokud se týkají činností, které fotograf provádí tisíckrát za den, tak dokáží hrozně otrávit práci a zkazit dojem z jinak nadupaného přístroje. A je o to horší, že jde o typické dětské nemoci, které bych čekal, že v Sony už dávno vychytali u předchozích modelů. Nebo že je na ně upozornili fotografové během testování. Jedna věc je na tom ale pozitivní – plno mých výhrad lze vyřešit novým firmwarem.

Velká dvojka Canon/Nikon se dle mého názoru zatím ještě obávat nemusí; i když A9 již dnes v mnohém překonává jejich top modely, tak dokud nezačnou na Sony plnohodnotně fungovat i C/N objektivy, masivní odliv sporťáků k Sony nenastane. To se ještě může změnit v případě, že Sony vrhne na trh jejich vlastní ekvivalenty, ale i tak vzhledem k vysokým cenám skel to bude spíš pomalejší změna, na kterou budou mít čas reagovat. A ať to dopadne jakkoli, máme se my, fotografové, na co těšit.

A mimochodem, ještě jednu, i když menší, překážku v současnosti u Sony vidím – dostupnost ostatního příslušenství jako jsou blesky, rádiové odpalovače a podobně zejména od třetích stran.

Leave a reply

Your email address will not be published.

This blog is kept spam free by WP-SpamFree.