Pokročilé ostření

Namáčknout, počkat na tón signalizující zaostření a domáčknutím vyfotit. To je denní chleba všech fotografů a možná si myslíte, že na tom není co vysvětlovat. Jenže v praxi to tak jednoduché není. Ač se autofokus neustále vylepšuje, okolní svět má pořád náskok a určitě si vzpomenete na situace, kdy automatické ostření selhalo. Správným nastavením a technikou lze počet podobných případů co nejvíce eliminovat.

Říká se, že opakování je matkou moudrosti, takže se budu opakovat a připomenu informace ze třetího dílu seriálu Fotografujeme sport. A nebude to asi nejzáživnější čtení, ale teorie je důležitá. Základní rozdělení ostření by bylo na manuální a automatické. Při manuálním ostření záleží zejména na šikovnosti, velikosti hledáčku a ostrém zraku a tudíž nemá smysl se jím moc zabývat.

Automatické ostření disponuje minimálně dvěma režimy, Canon je nazývá One Shot a AI Servo, Nikon Single-servo a Continuous-servo. První z nich představuje jednorázové zaostření po namáčknutí spouště a tím je předurčen zejména pro statické scény, kde se vzdálenost fotografovaného objektu od fotografa nemění. Takové situace se vyskytují i ve sportu, třeba při fotografování hokejového brankáře připraveného lapit střelu soupeře - brankář zůstává víceméně na místě a my si na něj můžeme namáčknout, překomponovat a pak už jen čekat na akci. Nehrozí, že projíždějící spoluhráč donutí automatiku přeostřit na něj nebo že se AF rozhodne v ten nejméně vhodný okamžik sklouznout na kontrastní reklamu na pozadí. Jednorázové zaostření nám tedy dá jistotu, že tam, kam zaostříme, tam bude opravdu ostro. Jiným příkladem může být fotografování motocyklů skrz větve - aby větve a listí v záběru nemátly průběžné doostřování, můžeme předostřit na vozovku a pak už jen čekat, až motocykl vjede do záběru.

Průběžné neboli kontinuální ostření je zajímavější a také komplikovanější. Jak plyne z názvu, najde využití při fotografování pohybujících se objektů. Po přepnutí do tohoto režimu se namáčknutím spouště aktivuje ostření, které trvá tak dlouho, dokud je spoušť namáčknutá do poloviny. Fotoaparát sám udržuje objekt v hledáčku zaostřený a díky předvídání jeho budoucí polohy a vzdálenosti dokáže doostřovat i mezi jednotlivými snímky při sekvenčním fotografování. Aby toho nebylo málo, může fungovat dvěma odlišnými způsoby. Popíšu, jak to chodí u Canonu, konkureční Nikon je na tom ale podobně.

Při režimu ostření AI Servo a vybraném aktivním ostřícím bodu se přístroj snaží udržet objekt právě pod tímto ostřícím bodem ostrý. Na nás je, abychom naopak udrželi bod na objektu, což může u rychle nebo nepředvídatelně se pohybujících objektů představovat problém. U Nikonu odpovídá tomuto režimu ostření spodní poloha AF voliče.

Pokud necháme výběr ostřících bodů na fotoaparátu, tzn. máme zvolen automatický výběr ostřících bodů, autofokus se chová jinak. Při namáčknutí vždy zaostří na středový bod, zapamatuje si objekt, na který ostřil a automaticky sleduje jeho pohyb po ploše hledáčku a snaží se jej udržet zaostřený. Nikon se chová podobně při přepnutí voliče na prostřední možnost. Za tím účelem si fotoaparát sám vybírá aktivní ostřící body podle toho, který je právě k objektu blíže. Plyne z toho několik důležitých věcí:

• čím větším množstvím ostřících bodů blízko u sebe fotoaparát disponuje, tím lépe; zvyšuje se šance, že alespoň jeden bude pokrývat objekt a nebudou mezi nimi hluchá místa. Nikon od modeluů D300 výše disponuje 51-bodovým AF, Canon u střední třídy má sice zdánlivě menší počet AF senzorů, ale mezi nimi se nacházejí další pomocné, které sice nejdou přímo zvolit, ale slouží právě pro sledování pohybu
• čím větší plocha hledáčku pokrytá ostřícími body, tím opět lépe, přináší to větší prostor pro manévrování objektu po obraze
• u většiny fotoaparátů jsou krajní body méně citlivé a ostření na ně je méně přesné a spolehlivé
• velice záleží na kvalitě algoritmů pro sledování a předvídání pohybu objektu. Tady je možná nějvětší rozdíl mezi jednotlivými třídami fotoaparátů

Přizpůsobení AF

Kontinuální (i one shot) AF má mnoho nastavení, jejichž změna může pozitivně (a stejně tak i negativně) ovlivnit úspěšnost správného zaostření, a proto je dobré je znát a rozumět jim. Různé sporty a různé situace vyžadují různé způsoby nastavení.

Užitečnou funkcí autofokusu u zrcadlovek Canon je expanze ostřících bodů. Pokud nedojde k nalezení kontrastu pod aktivním ostřícím bodem, fotoaparát automaticky zkusí zaostřit pomocí okolních bodů. Dvě možnosti nastavení určují, jak daleko od aktivního bodu bude hledat. Hodí se kupříkladu při ostření na atleta v jednobarevném trikotu s malým logem na prsou - pokud se netrefíte ostřícím bodem přímo na logo, AF nenajde na dresu dostatečný kontrast a nezaostří. Zatímco při zapnuté volbě AF Expansion With Selected AF Point přístroj automaticky zkusí i okolní body a pokud jeden z nich je na logu, zaostří. Ostření v tomto režimu je mírně pomalejší, ale lepší je mít zaostřeno o chviličku později než zoufale sledovat, jak objektiv projíždí celou zaostřitelnou vzdálenost.

Zejména u kolektivních sportů se často přihodí, že během sledování hráče s balónem mezi jím a vámi proběhne jeho spoluhráč. Aby se nestalo, že autofokus zareaguje a přeostří z hráče s míčem pryč, umožňuje fotoaparát nastavit citlivost AF. U Canonu se o to stará Custom Functions s názvem AI Servo Tracking Sensitivity. Ta určuje dobu, po kterou přístroj drží předchozí fokus v případě, že se před objektivem vyskytla překážka. Nastavení citlivosti na Low znamená cca 1 sekundovou prodlevu, než AF vezme překážku v úvahu a zaostří na ni. Pokud během oné doby zaclánějící objekt zmizí, přístroj pokračuje v ostření tam, kde přestal. Nízká citlivost najde uplatnění i při ostření na malý pohybující se předmět - pokud jej na chvíli ztratíte z aktivního ostřícího bodu, nízká citlivost zabrání okamžitému přeostření na pozadí a dá vám čas objekt znovu dostat do AF pole.

Ještě jedna C.Fn. se týká chování AF v případě výskytu překážky. Canon ji nazývá AI Servo Tracking method a má dvě možnosti nastavení. Při Main focus point priority je vždy upřednostněn nejbližší objekt od kamery. To se může hodit v případě fotografování proti členitému kontrastnímu pozadí; jezdec parkuru je vždy blíž než pozadí a přístroj se postará, aby byl ostrý on a ne překážky vzadu. Druhá volba se jmenuje Continuous AF Track Priority a funguje následovně: při výskytu překážky je překážka vždy ignorována, fotoaparát se přepne do režimu predikce pohybu a nerušeně dále ostří na původní objekt.

Další C.Fn., která stojí za zmínku, je Drive speed priority AI Servo. Dává nám na výběr, zda chceme první fotografii v sekvenci pořídit, i když není úplně zaostřeno, či zda chceme čekat na AF. Někdy může být výhodnější první varianta - sice fotografie nemusí být úplně ostrá, ale bude.

Poslední z voleb kontinuálního AF se týká vztahu mezi rychlostí snímání a doostřování. Na výběr jsou různé možnosti; v zásadě jde o to, zda dáváte přednost plné rychlosti sekvenčního snímání, ale s rizikem, že mezi jednotlivými expozicemi nestihne přístroj pohybující se objekt správně doostřit, nebo zda jste ochotni vyměnit nižší rychlost sekvence za jistotu správného zaostření.

Některé starší přístroje nebo nižší modely nemusí disponovat všemi výše uvedenými C.Fn.

Tolik tedy k zopakování základních funkcí a vlastností autofokusu a teď k tomu novému.

Ostříme palcem

Běžně se pro zaostření používá namáčknutí spouště; jejím domáčknutím pak exponujeme. Ale jsou situace, kdy je výhodnější mít zaostření a spoušť na nezávislých tlačítkách. A tady přichází na řadu ostření palcem. Přišel s ním Canon kdysi před léty a od té doby se rozšířil do ostatních značek. Pro zaostření se místo první polohy spouště používá tlačítko AF-ON situované vzadu vpravo nahoře, akorát v dosahu palce pravé ruky. Nikon jej označuje jako AF-ON, Canon na starších modelech využívá tlačítko s hvězdičkou, počínaje typem 7D přešel na stejné označení AF-ON.

Ukázka umístění tlačítka AF-ON na přístrojích Canon 7D a Nikon D300

A jaké má odělení spouště a ostření výhody a nevýhody?

1. Snadná práce se zaostřením. Jeden příklad za všechny, fotografuji lezce na stěně a chci mít volné místo nahoře nad ním. Palcem na něj zaostřím třeba na středový bod, uvolním palec, překomponuji a pak už jen mačkám spoušť v okamžiku, kdy je v zajímavé pozici.
2. Z předchozí situace plyne jedna věc. Pokud nebudu mačkat tlačítko pod palcem, objektiv se chová jako přepnutý do MF. Tzn. drží zaostření a mohu doostřovat ručně. Tohle bude způsobovat problémy u objektivů bez ultrazvukového ostření, protože na nich až přepnutí přepínače na MF odpojí ostřící motorek. Bez toho jde ruční ostření velice ztuha
3. A ještě jeden závěr lze z prvního a druhého bodu odvodit. Nemusím si lámat hlavu s přepínáním mezi one shot a průběžným ostřením. Když "namáčknu" palcem a pustím, simuluji tím vlastně one shot zaostření, i když mám přepnuto na kontinuální.
4. Příjemnější fotografování při kontinuálním ostření. Opět vysvětlím na příkladu. Při fotografování tanečního páru si namáčknu na tanečnici a držím stisknuté tlačítko pod palcem. Fotoaparát se stará o to, aby byla tanečnice (různě se pohybující v záběru) ostrá. Na mě pak je akorát domačkávat spoušť v ty správné okamžiky na vrcholech figur. Fotoaparát mezitím stále ostří dál na objekt, který jsem si na začátku vybral a nemusím po každém snímku znovu hledat tanečnici a namačkávat.
5. Tento způsob fotografování může být i pomalejší. Když máte namáčknuto ukazováčkem, stačí jen krátký pohyb, aby došlo k exponování. Zatímco když ostříte palcem, pak musíte ukazováčkem zmáčknout celou dráhu spouště a přijdete tak o cenné zlomky sekundy. Ale není problém toto řešit tak, že máte ukazováček namáčknutý.
6. Zpočátku hodně bolí palec a vůbec je to dosti nezvyklý způsob. Ale brzy přejde do krve.

Když už se spoušť nemusí starat o zaostření, je možné využít její první polohu jinak. Kupříkladu pro zamknutí expozice. Podrobnější nastavení kombinace funkce spouště/AF-ON tlačítka najdete v manuálu fotoaparátu.