Když se slétne holubí letka
Pokud jste někdy sami vystavovali nebo jen navštívili výstavu ve větším městě, určitě jste se s nimi setkali – skupina většinou důchodců podivného vzhledu, nikým nezvaná, kterou vystavovaná díla příliš nezajímají, zato vždy neomylně najdou místnost s občerstvením a nehnou se z ní, dokud není vše snědeno a vypito. Postrach organizátorů společenských akcí. Holubí letka.
Holubí nebo také holubova letka je označení krásně dvojsmyslné. Slétají se na jídlo jako holubi, ale jejich název byl původně odvozen od “zakladatele” Miroslava Holuba, redaktora socialistického odborářského časopisu Zemědělec. Časopis zanikl v roce 1990, ale to nezabránilo Holubovi pokračovat v “novinářské” činnosti na vlastní pěst dále. A ač v roce 2002 zemřel, jeho “odkaz” žije dál. Skupina se tedy začala formovat po roce 1990 v Praze a neobráží pouze vernisáže výstav, ale i recepce a tiskové konference, zkrátka všechny akce, kde je velká pravděpodobnost, že se zde zadarmo nají a napijí, případně dostanou jako bonus nějaké ty propagační předměty. Její členové jsou bývalí novináři dávno zaniklých periodik, manželky novinářů i lidé novinařinou nezatížení; převážně důchodového věku, ale poslední dobou se mezi nimi objevují i mladší jedinci. A samozřejmě nemusím dodávat, že žádný článek či fotografie od nich nikdy nikde neuvidíte.
Jak to dělají?
Za ty roky mají propracovaný systém, jak se o chystaných akcích dozvědět – ať už z infobáze České tiskové kanceláře, kterou jim někdo přeposílá, nebo třeba z webových stránek výstavních galerií. Databázi si navzájem porovnávají a sdílejí a k vlastnostem správného “holubáře” patří i schopnost kvalifikovaně odhadnout, na jaké akce se vyplatí chodit a na jaké ne. Pak už stačí jen trocha drzosti, průkazka či vizitka vystavená na neexistující periodikum či firmu spolu s nečitelným podpisem, dovolávání se údajné manželky, která je i s pozvánkami již vevnitř nebo telefon u ucha s vážným výrazem a předstíráním důležitého hovoru; nejedna hosteska hlídající u vchodu si potom netroufne zaměstnaného pana novináře zastavit. Jiní se zkoušejí přidat jako doprovod k osamocenému hostovi, nesoucímu si pozvánku pro dva, případně rovnou oslovují odcházející návštěvníky, zda by jim nedali pozvánku, když ji již nebudou potřebovat. Oblíbeným trikem je také příchod o půl hodiny až hodinu později. Jednak se vyhnou nudným řečem na úvod konference a ostraha vchodu touto dobou již také polevuje. A když všechno selže, tak se lze ještě ohánět svobodou přístupu k informacím, komunismem, rokem 1968 a podobně.
Po vstupu jejich první kroky neomylně směřují ke stolu s občerstvením, kde ti drzejší neváhají dokonce rozložit ubrousky a zabalit si jídlo, co nedokáží sníst, s sebou. Pokud jim náhodou něco nechutná, nerozpakují se to dát hlasitě najevo: “Ten losos byl včera tam a tam lepší!” V množství, v jakém se v Praze tiskovky a vernisáže konají a vzhledem k tomu, jak opulentní mnohdy rauty bývají, není problém si takto zajistit pohodlnou každodenní obživu.
Život příslušníka holubí letky jinak není vůbec jednoduchý. Tiskové konference začínají již v 9 nebo v 10 ráno a vernisáže výstav bývají naopak často až ve večerních hodinách. Záběr mají široký a žádné téma jim není cizí. Zuzana Boušková v Lidových novinách popisuje jednoho z nich, čtyřicetiletého muže, oslovovaného ostatními familiárně Ládínek: “Je vskutku všestranně zaměřen – nedávno byl ráno k vidění na tiskové konferenci k Evropským strukturálním fondům, dvě hodiny na to vznášel dotazy na tiskovce o problematice ‘chvění turbíny v jaderné elektrárně Temelín’ a v podvečer erudovaně přemítal nad malířským dílem na vernisáži.”
Pohár trpělivosti někdy přeteče
Kauza “chlebíčkářů”, jak se jim také přezdívalo, se v minulosti řešila dokonce na úrovni Syndikátu novinářů ČR. Poprvé v roce 1998, kdy byli ze spolku vyloučeni jeho členové Miroslav Holub a Jan Krupka “pro závažné porušení nebo pro jednání, které poškozuje prestiž novinářského povolání nebo zájmy syndikátu” – informace o tom tehdy proběhla i v denním tisku. A podruhé o rok později, když si na chování holubí letky na akcích pořádaných Akademií věd ČR stěžovala tehdy čerstvá vedoucí tiskového odboru: “Jejich účast spočívá v tom, že většinou hromadně navštíví tiskovou akci, nají se, napijí a jakmile je otevřen prostor pro diskusi, hromadně odcházejí, nikdy nic nenapíší. Ostudu dělají svým neupraveným vzhledem,” a žádala o přezkoumání jejich členství v Syndikátu. Na černou listinu “holubářů” se však tenkrát dostali i skuteční novináři, kteří si samozřejmě takové nařčení nenechali líbit a následovala vlna rozhořčených dopisů a omluv. Už tehdy ale předseda Klubu novinářů Pražského jara 1968 navrhoval, “ať novináře místo korumpování jídlem a pitím či příslušnými dárky korumpuje Akademie věd spíše zajímavými informacemi.”
A mimochodem, podobné problémy mají například i na Slovensku v Bratislavě. Tam se o “chlebíčkároch” dokonce vyučuje na katedře žurnalistiky. U nás se dostali až do literatury, zmiňuje se o nich kupříkladu Vojtěch Bednář v knize Mediální komunikace pro management z nakladatelství Grada.
(Ne)veselé historky z natáčení
Holubí letku jsem poprvé na vlastní kůži poznal, když zavítali na mou vernisáž výstavy fotografií v roce 2007. Tehdy to měli jednoduché – výstavy se pravidelně měnily každý měsíc a informace o datech vernisáží byly zveřejňovány na webu galerie. A navíc byl vstup volný. Jednohubky, které připravila má přítelkyně, zmizely v útrobách nepozvaných důchodců v balonových pláštích během chvíle a na ostatní návštěvníky, kteří bohužel udělali tu chybu, že se napřed věnovali vystaveným fotografiím, nezbyla ani jedna. Fotograf Radek Burda, který tehdy vystavoval se mnou, dodnes se smíchem vzpomíná na starší paní, kterou, po vypití asi litru vína, začalo hryzat svědomí a nechala si podepsat jakési noviny a oslovovala ho při tom Mistře.
Fotograf Lukáš Bíba mi vyprávěl, jak se na vernisáž výstavy makrofotografií Michaela Fokta, i přes hostesky u vchodu, probojovalo osm až deset holubářů. Jelikož jde o drahé hosty (a to doslova), dostal za úkol postarat se o jejich vyvedení z výstavních prostor. Někteří z nich si ho během vyvádění fotili, aby věděli, na koho si příště dát pozor. Z večírku nového (v roce 2008) seriálu televize Prima Ošklivka Katka je dokonce vyváděla policie.
Letka nepohrdne ani vegetariánským rautem; sám jsem byl svědkem, jak si důchodkyně pěchuje kapsy zeleninovými pochoutkami na party po skončení předávání cen Českého lva. A má poslední zkušenost s “holubáři” je z nedávné vernisáže výstavy Photo Annual Awards. Pán důchodového věku v ošuntělém oblečení nejprve obešel boční místnost a když viděl, že tam kromě vína nic k zakousnutí není (a ani nebylo), ještě se pro jistotu přišel zeptat: “Prosím vás, jsem tu včas, nebo jsem už všechno propásl?”.
Vtipnou historku přidává i Martin Kopta z dřívějšího DigiWebu (dnes spadá pod iHNed.cz): “Na tiskovou konferenci o současnosti a budoucnosti mobilního zpravodajství na Invexu přišel pět minut před koncem sám zakladatel Miroslav Holub, svoji vizitku hodil u vchodu do ‘akvária’ a vyhrál mobilní telefon.”
“Holubáři” jsou postrachem PR agentur. Opět budu citovat z článku v Lidových novinách: “Letos v srpnu na tiskové konferenci České energetické přenosové soustavy příslušníci letky jídlo snědli už před začátkem akce, poprali se o tiskové materiály a obsadili všechny židle. Novináři na protest odešli.” Jedinou obranou je tak posílat pozvánky striktně na jméno vybraným novinářům a nebo již zmíněný radikální krok – zrušit bohaté občerstvení. Takovou zkušenost má i Ivo v komentáři na blogu Terezy Holanové: “Je to už pár let, co se chodili napapat na tiskovky Prague International Marathonu, nikdy jsem pak od nich nečetl ani řádek, o běhu nevěděli zhola nic, o jídle všecko. Nepřestali chodit, ani když je Štěpán Škorpil výslovně jmenoval coby ostudu stavu novinářského, ale až poté, co se opulentní občerstvení změnilo ve skromné kafe se zákuskem. “
Holubáři ve fotografiích
Na počest holubářů vznikl před lety web www.holubovaletka.cz. Fungoval však jen krátce a již neexistuje, nicméně na jeho otisk ve webovém archivu z roku 2007 se můžete stále podívat. Jelikož jsme na webu věnovaném fotografování, nesmí chybět ani fotografie. Následující dva snímky, zachycující typické příslušníky holubí letky, pořídil známý filmový kritik František Fuka na rautu po novinářské projekci filmu Doktor od Jezera hrochů: první a druhý. A holubí letka se stala i hlavním objektem jedné fotografické série vítěze Czech Press Photo, fotografa Jan Cágy.
Holubí letka však má přece jen jedno, i když pochybné pozitivum: díky ní působí konference i vernisáže zaplněnějším dojmem. A pokud na vaši akci žádný z “chlebíčkářů” nepřijde, vězte, že není buď dost zajímavá nebo se jinde děje něco zajímavějšího.
Zažili jste holubí letku na vlastní kůži? Máte nějakou vtipnou historku? Podělte se v komentářích.
Holubí letka se v poslední době zaměřuje na sponzorovaná lékařská sympozia a kongresy s občerstvením. Registrují se na falešný press pas nebo se zamíchají do davu na rautech. Některé organizující agentury je už znají, ale zatím ne všechny :-(
fotíval jsem pár let akce ve valdštejnské zahradě, kde podobná holubí letka pravidelně operovala. na propagační akci jednoho města čepovali zdarma místní pivo, když došlo důchodci se docela ostře dožadovali naražení dalšího sudu, od té doby jsem je pravidelně sledoval...berou vše, tiskoviny /k čemu?/, propisky, papíry. vždycky se tam nenápadně vetřeli, kdo ví jak, jak říkala kolegyně, kroužkovat, kroužkovat, kroužkovat
myslim si ze podobny problem maj vsude.Sem rad ze si o tom mohu precist a videt v myslenkach dane zivotni situace. Z hlediska meho povolani a oblasti vsak holubi letka je videna malokdy. Neni prekvapenim ze se na akci sejdeme jen dva:D
přidávám se ke komentům Lacka a Michala.
ps. máš čas mít přítelkyni? :-)))
výborný čtení, díky! :-)) netušil jsem, jakou to může mít hloubku
Martin, nevedel som, že existuje aj takýto problém! :)