Dakarový deníček

mk
8 years ago
1 Comments
1 Views
- Dakar

Je 31. 12. 2014. Všichni slaví Silvestra, zatímco my sedíme v letadle směr Buenos Aires. Že už je Nový rok poznáme jen podle toho, že pilot v interkomu odpočítá od pěti do nuly, načež se ozve vlažný potlesk několika lidí. Toť vše. Letíme přes Londýn, kde jsem zkontrolován, že můj notebook neobsahuje výbušniny; hned jsem klidnější.

K samotnému letu jen stručně: 13 hodin 20 minut, Godzilla, The Edge of Tomorrow, X-Men: Days of Future Past a turbulence mezi Sao Paulem a Buenos Aires. Po třinácti hodinách letu z Londýna přistáváme v Buenos Aires a největší dobrodružství začíná.

Čtvrtina obvodu zeměkoule do cíle :)

Mimochodem, časový posun je tu jen -4 h, takže jet lag se nekoná, všichni fungujeme hned od začátku.

Byrokratické kolečko

(1. 1. 2015, Buenos Aires): Taxík nás vyklopil před Tecnopolis, kde je letos počáteční zázemí pro účastníky Dakaru. Vládne tu dost chaos, posílají nás od brány k bráně tak dlouho, než se vstup otevře i pro veřejnost a my můžeme normálně bez překážek projít s diváky dovnitř. Zbytek Dakaru naštěstí organizačně šlape podstatně lépe.

Není co fotit, a tak vyrážíme pro akreditaci. Proces je to krapet složitější a zdlouhavější než jinde. Napřed si v media centru vyzvedneme visačky a fotovesty; zatím nic odlišného od jiných akcí. Mimochodem, visačky vypadají sice obyčejně, ale uvnitř je nějaký čip, který kontrolují při vjezdu do bivaku, při vstupu do jídelny apod.

Kromě toho dostáváme kouzelné zelené papírky se spoustou kolonek, ve kterých chybí razítka. Ty je třeba doplnit v sousední budově. V té se nachází 30 přepážek, jejichž jména se shodují s nadpisy v kolonkách. Je třeba obejít jednu po druhé (naštěstí se nás netýkají úplně všechny) a tu něco vyplnit, podepsat, nebo si přečíst a jako odměnu získat razítko.

Jdeme doleva

Zelený lístek s kolonkami, zatím ještě prázdnými

Většinu těchto přepážek musíme postupně pro zisk akreditace obejít

Kolonky se týkají třeba zapůjčení navigačního vybavení, poučení o ekologickém chování, informace ohledně zdravotních rizik a podobně. Je nutno přiznat, že při takové monstr akci jako je Dakar to asi jinak nejde. Čekal jsem chaos, ale vše proběhlo bez problémů, možná i proto, že jsme tam byli již ve čtvrtek. Osazenstvo překážek bylo milé a bez výjimky mluvilo anglicky.

Podobné kolečko jsme museli oběhnout i kvůli press caru; tady to nebyl jen papír, ale rovnou útlý sešitek. Přesto jsme to měli komplet hotové za hodinu a čtvrt.

Konečně vše orazítkované.

Technické přejímky

(2. 1. 2015, Buenos Aires): O půl osmé mě vzbudilo sluníčko, během minuty začalo být ve stanu nedýchatelno. Nuda v Buenos Aires pokračuje dalšími povinnými formalitami, kde dohromady není co fotit. Tak aspoň poznávám české účastníky téhle nejdrsnější rally světa. Hlavně motorkáře nechápu, to jsou největší blázni. Zatím jsou úplně všichni v pohodě, vládne takřka přátelská atmosféra. Nevím, zda se to změní, až o něco půjde.

Náš závoďák prošel vším papírováním bez problémů a až do zítřka bude spolu se všemi ostatními odpočívat v parc fermé, uzavřeném parkovišti. Takže teď už tu není vůbec co fotit. Vlastně jo, za 20 minut přijde na skok velvyslanec a pak nějaká návštěva z Czech Tourismu.

Japonci se nemohli vynadívat :)

Tady se konaly technické přejímky. Jak vidíte, nic moc fotogenického.

Kudy do tiskáče? :)

Tiskové centrum v BA. Poprvé a naposledy s internetem zdarma

Trucky zaparkované v parc fermé. Mimochodem, jediné auta Peugeot byly skryté pod plachtami.

Trucky zaparkované v parc fermé. Mimochodem, jedině auta Peugeot byla skrytá pod plachtami.

Večer jdeme na týmovou večeři do centra města. Můj první argentinský steak v Argentině a rovnou zklamání, čekal jsem víc.

Pódium

(3. 1. 2015, Buenos Aires): Poslední den, kdy je ticho před bouří, než to zítra vypukne. Ráno absolvujeme povinný briefing pro fotografy, na kterém se ale stejně nedozvíme nic jiného, než co již přišlo v mailech – víceméně věci ohledně bezpečnosti.

Press briefing. Foceno před začátkem, tohle nejsou všichni novináři, účastnící se Dakaru :)

Odpoledne a večer se všichni jezdci představili v centru Buenos Aires na slavnostním pódiu. Chvíli nám trvalo, než jsme našli stanoviště shuttlu, který nás odvezl do města. Navíc řidič krapet bloudil, což způsobilo, že se z řady sedaček před námi začalo ozývat “zajebaný”, “do riti” a podobné výrazy – slovenští kolegové nestihli své ovečky. Argentinci motorsport milují a nálada v přilehlých ulicích byla úžasná. Každý si chtěl sáhnout, vyfotit se, plácnout si… a jezdci se vůbec nebránili. Dokonce i nadchody přes dálnici jsou obsypány fanoušky, kteří vyhlíželi závodníky, jak se budou přesouvat z Tecnopolis k pódiu. Dalším typickým způsobem sledování Dakaru je zaparkovat svůj pickup vedle silnice a rozložit na korbě křesla.

Na pódiu samozřejmě nechyběl ani Robby Gordon a jeho jump.

Ulice obležené lidmi

Fanoušci nad dálnicí

Je 21:40, ještě odeslat poslední fotky, něco málo sníst a vyrážíme na trať první etapy, abychom tam mohli zítra brzy ráno přivítat první závodníky.

Konečně závodění

(4. 1. 2015, stage 1, Buenos Aires – Villa Carlos Paz): Technologie je super věc, když funguje. Ta naše na první etapě bohužel nezafungovala. Krabička umístěná v autě, která pravidelně hlásí naši polohu (z bezpečnostních důvodů), nás nahlásila v jednu v noci v nějaké nebezpečné čtvrti BA. Následovalo zburcování policie, armády, vrtulníku… a my si zatím v klidu fotili 300 km daleko a o ničem nevěděli. Pozdvižení nastalo až po příjezdu do bivaku, kde na nás už čekali ohvězdičkovaní generálové jak od policie, tak i gendarmeríje, ale vše se nakonec vysvětlilo a zásah platit nebudeme.

Na místě už samozřejmě kempovali místní

Jinak první etapa mě zatím nenadchla, letos se narozdíl od dřívějšku jelo kousek od BA a není tu nic než rovina a šotolina, takže jen rychlé průjezdy a tuny prachu. Je těžké vymyslet něco trochu jiného než ostatní.

O vážky tu nebyla nouze

Prášilo se teda fest

Chvíli před koncem kamionů se mi povedlo spadnout do rybníka. Že nemají crocsy na bahnitém břehu vůbec žádnou trakci jsem si uvědomil, až když jsem byl po kolena ve vodě. Naštěstí jsem nic neutopil a bahno nebyl problém vyčistit – něco pochytal lensprotect, zbytek jsem opláchl vodou. Své jediné dlouhé kalhoty jsem rovnou zabalil do igelitky a vyprání nechal až na doma.

Našel jsem lepší pohled na tento železný most, ale bahno bylo proti

Je 0:45, mám hlad jak vlk, špinavý jsem jak prase a to ještě nemáme naplánovaný další den. Dokud se nenajím a neosprchuji, odmítám cokoli řešit.

Fotoporno

(5. 1. 2015, stage 2, Villa Carlos Paz – San Juan): Dnešek byl den blbec, praskl mi displej na ntb. Odteď upravuju fotky na iPadu, jde to poměrně dobře, jen třeba doplňování popisků je hrozný opruz. Nejvíc mě ale štve, že se to stalo už v druhé etapě, Dakar sotva začal. Pokud by někoho zajímalo, jakou aplikaci používám, tak Photoforge 2.

Vyrazili jsme rovnou po trati a našli fotogenické místo pouhých 10 km od startu erzety; prašné cesty vinoucí se mezi ostrými skalami. Každé auto jsem viděl asi 3 minuty; poprvé, když se přehouplo přes horizont na protějším kopci, pak sjelo do údolí, projelo pod námi, kolem nás a zase zmizelo za horizontem. Z jednoho průjezdu šlo pořídit 10 záběrů, každý jiný. Prostě nádhera. Jen slunce ráno zlobilo a chvilku po východu ho skryly mraky, jinak to mohlo být ještě lepší.

Ranní slunce

Protější kopec, 300 mm na cropu.

Ani s fotografováním takto zblízka nebyl problém (16 mm na FF)

V pauze mezi auty a kamióny jsem si výborně popovídal s jedním z místních. Učitel a uměl slušně anglicky. Zajímalo mě, jak vědí, kudy se pojede. Prý od policie a už někdy v prosinci. My se dozvěděli trasu den předem…

Cena nafty. Dolary nejsou "ty" dolary, ale argentinské pesos. Podle oficiálního kursu to odpovídá cca 31 Kč/litr, pokud se vám podaří sehnat pesos levněji, pak vyjde zhruba na dvě třetiny

V bivaku je i ve dvě v noci, kdy jdeme na 4 hodiny spát, horko na chcípnutí, 39 stupňů. Naštěstí většinou fouká, takže je to snesitelnější.

Konečně voda

(6. 1. 2015, stage 3, San Juan – Chilecito): Dnes jsme opět jeli “hloupě” na jednu z fotopozic, které zveřejnil pořadatel, neboť jsme doufali, že tam bude slibovaná voda. A byla, dokonce hned dvakrát! I když to tedy cestou vyprahlou pustinou s vyschlými koryty vypadalo trochu beznadějně. Projížděli jsme mezi nádhernými zvětralými skálami, kde se prý jel Dakar loni.

Celou cestu jsme nepotkali ani živáčka, no na místě pochopitelně už kempovaly davy místních. Na ně nikdy nezapomene jeden z čínských závodníků, kterého za mohutného skandování nosili na ramenou poté, co mu pomohli vyhrabat auto z fesh feshe. Mimochodem to bylo moje první setkání s tímto jemným písečkem a musím říct, že je to jedna z věcí, co dělá Dakar Dakarem. A je fakt extrémně fotogenická. Akorát to chce přiléhavé sluneční brýle a šátek přes nos a ústa; potvora se dostane opravdu všude.

Fesh fesh je všude

Zítra nás čeká přejezd do Chile a pak duny. Už se těším!

600 km pro nic

(7. 1. 2015, stage 4, Chilecito – Copiapo): Po příjemných šesti hodinách spánku vyrážíme na 600 km dlouhý přejezd přes Andy do Chile. V nejvyšším místě jsme 4800 m nad mořem, tak vysoko jsem nikdy nebyl. Měl jsem z toho obavy, ale nakonec bez problémů. Nahoře jsme na chvíli zastavili a nafotili si okolí.

Cestou dostávám sms od holandských kolegů z Dakar Press Teamu, že jedno jejich auto přejezd nerozdýchalo a v druhém autě naopak odpadla posádka. Je tedy na mně, abych nafotil pokud možno co nejvíce trucků. Naše Toyota je naštěstí spolehlivá. Cestou potkáváme různou odstavenou techniku, která nad Andami nevyhrála. Kuriózní byla nehoda dvou asistencí; ti vepředu zastavili, aby si vyfotili okolí a ti druzí je v oblacích prachu neviděli.

Podle plánu jedeme fotit do dun na samém konci etapy. Plán to byl dobrý, což o to. Bohužel už při sjíždění dolů jsem pojal podezření, že máme trochu zpoždění a taky že ano, dorazili jsme asi o půl hodiny později. Jak zjišťujeme od jednoho belgického fotografa, naše Tatrovka už dávno projela. To se nám teda nepovedlo. Nicméně chvíli zůstáváme a fotíme; sluníčko už je nízko a duny takhle večer vypadají opravdu kouzelně.

Struktura písku navátého větrem

Škoda, že na fotce není naše tatrovka

Já na kraji dun

Atacama

(8. 1. 2015, stage 5, Copiapo – Antofagasta): Nejsušší místo na zemi, proslulá kamenitá poušť Atacama, se nachází v Chile a strávíme tu mnoho etap. Dnes jsme v press caru zamířili do kaňonu s vyschlým vodním řečištěm na dně, necelých tři sta km od bivaku. Na fotkách nevypadal tak obrovský, ale naživo nás doslova ohromil. Seběhnout shora dolů bylo snadné, horší tomu bylo při návratu naopak. Měl bych se sebou začít něco dělat. Poprvé také přišly vhod pohorky. Doteď jsem si vystačil s crocsy, ale na ostrých kamenech jsem to neriskoval, nerad bych uklouzl.

Stálo to za to. Země nikoho, všude jen hnědý kámen nebo písek. Kromě pár fotografů okolo (a jednoho auta s místními opodál) ani živáček. Přesně takhle si představuji Dakar – sám proti ohromnému majestátu přírody. Po rozpačitém včerejšku mám hned lepší náladu.

Naše Toyota zaparkovaná nahoře nad kaňonem

Asi metrový schod dolů do vyschlého koryta řeky byl nejfotogeničtější

Když přijel kamion, nebylo o prach nouze

Canon 7D Mark II po pár takových průjezdech

Všechnu svou techniku jsem měl obalenou v Lensprotectech a ukázalo se to být jako dobrý nápad. Objektivy byly pod neoprenem úplně čisté, zaprášené byly jen přední čočky (respektive UV filtry). Na tělech byl prach v místech, která nejsou krytá Lensprotectem, tzn. zepředu (kde to ale ničemu nevadí) a pak kolem vstupu pro palec pravé ruky. Většinou stačilo ofouknout, jednou za celý Dakar jsem fotoaparáty přetřel vlhkými ubrousky.

Lensprotect na Dakaru

Takhle místní sledují Dakar. Pozvání na pivo jsem tentokrát odolal :)

Na všech se pomalu začíná projevovat únava; jak někdo vtipně poznamenal, bivak se pomalu mění v městečko plné zombií :)

Hrabeme

(9. 1. 2015, stage 6, Antofagasta – Iquique): Další položku v seznamu toho, co chci zažít na Dakaru, si můžu odškrtnout: dnes jsme se s press carem poprvé zahrabali v písku. Následovalo vyhrabání kol, podložení výjezdovými pásy a poté už pohodový výjezd. Ale uprostřed Atacamy mě to trochu znervóznělo :)

Zprvu to vypadalo, že projet nebude problém

Byl :) Ale nakonec jsme měli auto venku asi za 15 minut

Poté jsme ještě trochu zakufrovali a konec dojeli dokonce po trati (naštěstí už byl skoro konec a nikomu jsme nepřekáželi), jinak to ale byl příjemný den.

Přesun probíhá po silnici č. 1 podél pobřeží Pacifiku s krásnými výhledy

Přesun probíhal po silnici č. 1 podél pobřeží Pacifiku s krásnými výhledy

Opět jsme fotili v dunách. Oproti minule písek fakt pálil! Ničeho netuše jsem vyběhl ven v crocsech, horko těžko vylezl na první dunu a poté se zbaběle vrátil dolů a nasadil pohory. Fakt to nešlo. Jinak duny jsou opět hodně fotogenické, tentokrát většina závodníků projíždí stejným místem, takže není problém si na ně počkat. Dvě auta a jeden kamion uvíznou na hřebeni duny, tak jsme svědky toho, jak se místní seběhnou a pomáhají s vyprošťováním. Paráda.

Letí to jako blázen

(10. 1. 2015, stage 7, Iquique – Iquique): Už jsme tu celkem deset dní a pokud jde o samotnou závodní část, tak jsme těsně za polovinou – v sedmé etapě. Teď tři dny budou pohodovější (až nudné). Strávíme je v bivaku jižně od Iquique, pod obří stometrovou dunou. Je tu přichystaný kulečník, posilovna, dokonce i vířivka.

Relax centrum v bivaku v Iquique. Ve vedlejším stanu bylo fitko, ještě vedle vířivka a masáže

Zatímco auta dnes (a motorky/quady zítra) vyráží na otočku do Bolívie, trucky zůstávají v Chile a co víc, budou se motat kolem Iquique. To znamená, že nás nečekají žádné dlouhé přejezdy; kupříkladu dnes jsme jeli jen asi 80 km. Taky to znamená, že se nepodíváme do Bolívie, což mě dost mrzí. Okolí Iquique není kdovíjak fotogenické, samá hnědá kamenitá poušť, většinou placka, sem tak kopec a žádná zeleň.

Takhle to tu vypadá. Sem tam je těch kopců víc, sem tam míň, jinak je to hnědý hnus. Auta jdou většinou vidět z velmi velké dálky, ale fotit se to moc nedá kvůli tetelení vzduchu nad pouští

Dnes jsem vstával v 10:30! Neuvěřitelný luxus. Akorát na snídani byly už jen zbytky. Poté jsme vyrazili na trať, počkali na kamiony, přejeli na druhé místo, opět nafotili a pak ještě do cíle. Takže jsme náš truck viděli hned třikrát, což je na Dakaru dost velká vzácnost. Trucky mají tzv. maratonskou etapu, což znamená, že se po dojetí nevracejí do bivaku, ale zůstávají ve vyhrazeném prostoru, z kterého pak další den pokračují dál. Musejí se tudíž obejít bez mechaniků a potřebný servis si obstarat svépomocí.

Výrok dne: “Ty vo*le, tady se práší!” prohlásil nejmenovaný člen týmu, který dnes poprvé opustil nehostinné prostředí doprovodného obytného vozu se a vyjel s námi na trať.

Kilometrová duna

(11. 1. 2015, stage 8, Iquique – Iquique): Dnešek byl zatím nejnudnějším dnem. Fotil jsem jen dojezd do cíle, který se navíc nachází asi 500 m od bivaku. Závěr etapy je to ale impozantní – závodníci sjíždí z kilometr vysoké duny dolů až na úroveň moře.

Sešup dolů. Obdivuju ty lidi, co si to vyšlápli třeba jen do půlky. Já zůstal zbaběle skoro dole...

Po včerejších tragických zkušenostech s naším satelitním internetem jedeme večer odesílat na nedalekou benzínku. Zítra mají trucky volný den, což se příliš netýká mechaniků, kteří mají a budou mít plno práce s tatrovkou. Mě čeká hlavně nafocení bannerů, log a podobných věcí pro sponzory.

Nuda v Iquique

(12. 1. 2015, volný den, Iquique): Už čtvrtý den jsme zakempovaní na jednom místě a trochu mi to už leze na mozek. Chybí mi akce. Dnes jsem si alespoň splnil poslední “nutné zlo” neboli fotky pro sponzory a partnery. Sranda byla při online chatu s českými truckery pro Auto.cz.

Martin Macík, Martin Kolomý, Tomáš Vrátný a Aleš Loprais

Zubatá žába. Mimochodem nejlajkovanější moje fotka na FB Martina Kolomého...

Večer jedeme posílat opět do města na benzínku. Shodou okolností se nachází hned vedle pláže, kde se dnes koná nějaký hudební koncert. Máme na sobě týmové mikiny, takže se s námi opět chtějí všichni fotit a nabízejí nám alkohol nebo jointa. Jestli Facebook někdy získá schopnost spojit si ksichty se jmény, tak se budu hodně divit, na kolika fotkách se objevím :)

Fun Fest

Původní plán byl vyrazit ještě večer do dun, přespat tam a ráno počkat na závodníky, ale nestíhali bychom v rozumném čase dorazit do příštího bivaku – kamiony totiž jedou až úplně poslední. Tým má zkrátka přednost. Místo toho vyrazíme ráno a pojedeme někam k cíli, tam nafotíme tu naši tatrovku, kterou dnes kluci mechaničtí celý den repasovali, a pelášíme do Calamy.

Zpět v akci

(13. 1. 2015, stage 9, Iquique – Calama): Po třech dnech plácání se na suchu jsme vyrazili opět na erzetu. 400km přejezd po silnicích a hodinové kodrcání se v kopcích a jsme v menším kaňonu. Dá se fotit shora, zdola, jinak to tam ale vypadá podobně jako jinde – hnědá kamenitá poušť. Pořád ale lepší než předchozí etapy.

Vjet tam nebo nevjet? UXOs znamená "unexploded ordnances", jak později zjistil Roman. No vjeli jsme tam, drželi se cesty a nic zvláštního se nestalo :)

Konečně vidíme trať. Hluboko daleko pod námi.

Velkou radost nám udělal Miník se startovním číslem 329, který projel kus zatáčky po dvou kolech

Astronomy by určitě potěšilo dokonalé malé kruhové halo kolem slunce. Viděl jsem něco takového na vlastní oči poprvé

Od zítřka se startuje bez ohledu na kategorie podle celkového času, takže nebudeme pokaždé muset čekat až na konec na kamióny. A také se vrátíme zpět přes Andy do Argentiny. Což znamená si ještě dnes večer v bivaku vyřídit celní papíry.

Pár razítek a přejezd přes hranice je pak dílem jedné minuty.

Z extrému do extrému

(14. 1. 2015, stage 10, Calama – Salta): Bivak v Calamě je dost hnusný, plný jemného fešfeše, který se zvedá při každé příležitosti. Rozhodneme se proto vyjet už na noc a přespat někde za městem San Pedro de Atacama. Já chtěl zastavit dřív, ale Petr našel na mapě “super odbočku” o kousek dál, asi o 50 km v místech, kde se silnice už pořádně zvedá. Nakonec spíme v nadmořské výšce 4200 m. Mně se to teda moc nedaří, nemůžu popadnout dech, jako bych byl pořád udýchaný, proto spíš jen tak podřimuju. O půl šesté nás probudí mráz -2 °C, s drkotáním zubů naskáčeme do auta a pustíme topení naplno. Ale ta nádherná Mléčná dráha nad hlavou za tu trochu nepohodlí stála.

Vstáváme. Spacák do obalu spíš nalámu než zmuchlám.

Úžasná noční obloha, nikde ani živáček.

Přejezd přes Andy je tentokrát o něco kratší a také hezčí. Ani na hranicích se nezdržíme, maximálně půl minuty. Vyhlídneme si jedno pěkné místo a tam počkáme na naši Tatrovku.

Lamy k jihoamerickému Dakaru patří jako velbloudi k tomu africkému

Ta tečka dole je motorkář...

Jestliže posledních pár dní jsem si stěžoval na nekonečné sucho, dnes jsme před Saltou schytali tak 100 km “velký” tropický liják. Chvílemi nebylo vidět na pět metrů, z některých ulic se staly řeky a podobně, znáte to. Zželelo se nám dvou úplně promočených stopařek a popojeli jsme je asi 5 km. Trochu jsme se děsili, v jakém stavu bude po takovém slejváku bivak. Naštěstí je částečně na asfaltu, ale stejně tu tečou potoky vody.

A jen tak mimochodem, opět jsme nestihli Kolomajze na erzetě. Vlastně jsme minuli celý závod, takže zbyla jen ta jedna fotka z přejezdu. Přechody přes Andy nám prostě nejdou. Tentokrát mám alespoň jednu kýčovitou fotku z přejezdu. Jo a taky fotku s Peterhanselem :)

Skvělá atmosféra

(15. 1. 2015, stage 11, Salta – Thermas del Rio Hondo): Včera večer tým v paddocku navštívil “týmový známý” Josef, Čech, který před 25 lety stavěl v Saltě škodováckou elektrárnu a už tu zůstal. Nakonec se to semlelo a přespáváme u něj doma; becherovka, teplá sprcha a měkká postel se nedají odmítnout.

Nafukování matrace jsme džentlmensky nechali na Josefově dceři :)

Jedeme fotit k brodu přes řeku, přesun je příjemně krátký, jen nějakých 300 km. Na místě zjišťujeme, že se brod nachází za tzv. DZ (decelerační) zónou, neboli v místě, kterým závodníci projíždějí maximálně 50km rychlostí. Žádné velké gejzíry se proto čekat nedaly, ale některým to přesto slušně zastříkalo.

Brod

Zkouším ještě fotit u velké kaluže asi dva kilometry proti trati, ale stříká to tak nějak divně…

Kaluž

Všichni se chtějí fotit

Argentina žije Dakarem, cesta od cíle do bivaku je lemována davy diváků, kteří bouřlivě vítají každé projíždějící dakarové auto včetně nás. Musím uznat, že náš press car vypadá opravdu dobře. Všude, kam přijedeme, se s námi chtějí fotit. Nejvíc ošklivé macaté Argentinky :) Večer ještě vyjedeme k vjezdu do bivaku, rozdat pár letáků a samolepek a natočit si diváky.

Na střeše press caru

Někteří se div nepřerazili, jen aby měli "kousek Dakaru"

Dakar, pyčo!

(16. 1. 2015, stage 12, Thermas del Rio Hondo – Rosario): Dnešek byl (a bohužel ještě stále je, psáno v 18 h místního času) ve znamení téměř tisícikilometrového přejezdu z Termas del Río Hondo do Rosaria. Momentálně jsme na benzínce v Ježišmarjá (město Jesus Maria) cca 450 km od bivaku.

Začalo to tím, že jsme jeli fotit na start, což je sice fajn pro kameru, ale na focení úplně na houby, přiznejme si to. Mám sice pár portrétů a trochu atmosféry, ale jinak nic, co by stálo za řeč. Dnešek je tedy z fotografického hlediska opět plonkový a jsem trochu frustrovaný. Víc na tohle téma někdy po návratu, až si utřídím myšlenky.

Dnes bylo fakt horko

Cca v polovině cesty nám Toyota přestala brzdit. Z levého zadního kola vytékala brzdová kapalina. Vyřešeno odpojením a utěsněním brzdového okruhu k onomu kolu. Tímto klobouk dolů před Pítrsem, já bych byl bezradný. Odstavili jsme to na benzince a okamžitě se stali atrakcí pro místní děti. Také velké díky jednomu místnímu, který nejenže uměl anglicky, ale přinesl nám brzdovou kapalinu a nic za ni nechtěl. Přístup Argentinců k Dakaru je prostě úžasný.

Tenhle klučina pořád něco chtěl; nakonec jsem vyhrabal aspoň energeťák. Jeho počáteční nadšení z dárku po ochutnání značně opadlo, chutná to fakt hnusně :)

O 30 km dál jsme potkali naši servisní Tatru, která opět nejede a kdoví, jestli pojede. V ostatních doprovodkách je naštěstí místa dost, takže se do bivaku nakonec nějak dopravíme. A tu poslední etapu zítra doklepeme.

Provizorní bivak u silnice kdesi v Argentině

Finišujeme!

(17. 1. 2015, stage 13, Rosario – Buenos Aires): Dakar 2015 je za námi, dnes se odjela poslední etapa. Vlastně neodjela, protože se pro prudké deště nakonec neměřila.

Do bivaku jsme přijeli ve čtyři ráno, ale nespěchali jsme, dokonce jsme si dopřáli na benzínce i teplou sprchu. Dvě a půl hodiny spánku a opět nasedáme do naší Toyoty a míříme do cíle, kde se snažím nalovit něco z atmosféry. Diváci jsou opět skvělí a nevíc si jich umí užít Robby Gordon, který se s křikem “I’m coming” vrhl do davu. Za chvíli zmizel neznámo kde, až se pro něj nakonec vydala místní Gendarmeria, aby se vůbec z obležení dostal :)

Někde tam uprostřed v davu je Robby

Redbull má hezké holky (a redbully zdarma)

Než dorazí do cíle kamiony, fotím motorkáře, vítěze kategorie aut Nassera a takovou tu klasiku z cíle.

Selfíčka s vítězi: z Nasserem Al-Attiyah...

... a s vítězem kategorie kamionů Ayratem Mardeevem

Momentálně jsme opět na benzínce na wifi. Věci jsou sbalené; co pojede lodí, už je naložené v asistenční Tatře. Kramování se opět neobešlo bez davu přihlížejících domorodců, k mému příjemnému překvapení se ani nepokusili nám něco ukrást. Čeká nás ještě slavnostní pódium, kam prý pustí celý tým, na to jsem hodně zvědav. A pak hotel a ráno na letiště a tradá domů. Přiznám se, že už se těším.

Konečně doma

(18. 1. 2015, Londýn Heathrow): Ještě ne, teprve jsme v Londýně na letišti, ale už se to blíží. Závěrečné slavnostní pódium bylo velkolepé, všichni jsme vylezli na střechu Tatry a jeli bouřícím davem. Na pódiu jsme seskočili, následovala oficiální fotka a bylo to. Dakar 2015 skončil.

Moje úplně poslední fotka na Dakaru...

Třináct hodin v letadle z Buenos Aires do Londýna uteklo překvapivě rychle, většinu jsem prospal a Transformers: Age of Extinction jsem nakonec ani nedokoukal.

Kuře s rýží na cestě zpět

A to je všechno. Pokud chcete vědět víc, ještě sepíšu článek na téma, jak to na Dakaru chodí, jak vypadá bivak, jak se hledá místo na focení a podobně. A také nějaký shrnující článek o tom, co se mi osvědčilo, co ne a co příště udělat lépe. Mezitím se můžete podívat na fotogalerii, pokud jste ji ještě neviděli.

1 Comment

by Laco Lukáč on 13/02/2016 12:58 Reply

Ty brďo. Riadna makačka! Výborný report.